Jaká forma komunitní energetiky bude pro domácnosti nejlepší? Nekomplikujte si to, radí experti
Od léta má být v Česku konečně možné prakticky sdílet elektřinu vyrobenou třeba na chatě, u souseda nebo na obecní budově. Komunitní energetiku ale provází složitá legislativa.
Ondřej Novák
19. 3. 2024
Přesné nastavení českého modelu komunitní energetiky upřesní ještě prováděcí vyhlášky, které momentálně vznikají. Už teď je ale zřejmé, že sdílet elektřinu bude možné hned v několika rovinách, které se liší počtem aktérů zapojených do komunity nebo formami energie, jež bude možné sdílet. Pro většinu uživatelů bude zajímavý zejména model aktivního zákazníka nebo lokální sdílení například v rámci bytových domů.
Větší subjekty mohou založit energetickou komunitu určenou pro sdílení elektřiny nebo sdružení pro obnovitelné zdroje, u kterého se předpokládá i komunitní výroba dalších energií, například zeleného vodíku. Podle expertů z právní kanceláře Doucha Šikola advokáti je ale systém poměrně složitý a lidé by si neměli sdílení zbytečně komplikovat.
„Pokud máte bytový dům, využijte možnost sdílení v rámci bytového domu a neřešte společenství ani nic jiného. Pokud jste sousedé v ulici, kteří chtějí sdílet elektřinu vyrobenou třeba na střeše jednoho z domů, neuvažujte o založení energetického společenství, pokud je vás méně než 11, ale sdílejte mezisousedsky. Totéž platí, pokud chcete sdílet elektřinu z chaty do Prahy, neuvažujte o energetickém společenství. O energetickém společenství uvažujte pouze až tehdy, pokud to budete mít opravdu promyšlené,“ říká Pavel Doucha, partner právní kanceláře Doucha Šikola advokáti.
Se založením energetického společenství už totiž budou souviset určité náklady, které mohou provoz komunity prodražit, například kvůli administrativě. Pro obce naopak tato varianta bude velmi zajímavá, a to i politicky.
„Energetická komunita bude poměrně pěkný nástroj, když se v rámci komunity objeví nějaká obec, nějaké město. Protože to bude schopné vést, administrovat celé energetické společenství. A nakonec se bude dát politicky prodat voličům. Dodáváme do svého bazénu, do svého zimního stadionu a pokud chcete, občané, zapojte se, my vás do společenství zahrneme a budete třeba mít o něco nižší cenu elektřiny,“ upřesňuje Luděk Šikola, další partner advokátní kanceláře Doucha Šikola advokáti.
Nejvýhodnější je podle Šikoly sdílení v rámci bytového domu, protože v tomto případě sdílená elektřina nebude zatížená cenou za distribuci. „Tam to lidé opravdu uvidí za měsíc, možná za půl roku nebo za rok, že na vyúčtování ušetřili tisíce. Odpadá padesátiprocentní složka za distribuční složku ceny elektřiny, navíc nebudou muset platit ani silovou elektřinu,“ upřesňuje Šikola, který doporučuje i variantu sdílení „z chaty do města“. V tomto případě, stejně jako u velké energetické komunity, se už ale lidé nevyhnou platbě za distribuční složku elektřiny.
Výstavba nových OZE je stále zbržděná
Komunitní energetika má představovat nástroj, který nejen lidem poskytne možnost čerpat lokálně vyrobenou elektřinu za stabilnějších cenových podmínek, ale bude také motivovat obce, města a investory k budování nových obnovitelných zdrojů. K jejich rozvoji ale nestačí jen ekonomický impulz, velkým problémem Česka jsou dlouhodobě i bariéry, které brzdí výstavbu nových velkých zejména fotovoltaických projektů. Situaci měla výrazně ulehčit přelomová novela Lex OZE 1, která velké zdroje o výkonu nad 1 megawatt zařadila mezi stavby obecního zájmu. Reálný stav věcí ale tomu stále úplně neodpovídá.
„Už se to promítá do praxe, ale progres je asi pomalejší, než by si sektor obnovitelných zdrojů představoval. Nelze očekávat, že díky změně legislativy mávnutím kouzelného proutku změníte celý přístup státní správy k této problematice a najednou už nebude důležité, že stavíte v chráněném území nebo na kulturní památce,“ vysvětluje Pavel Doucha.
Zejména mezi památkáři fotovoltaika stále nemá na růžích ustláno. Orgány státní památkové péče například odmítají střešní solární instalace v případě, že by projekt měl vyrůst v ochranném pásmu, i když nebude přímo na kulturní památce, případně by mohlo dojít k ohrožení takzvané střešní krajiny. „Hledá se rovnováha mezi tím, že vlastní výroba elektřiny by v 21. století měla být chápána jako standardní součást technického zařízení budovy stejně jako rozvody vody, plynu nebo kanalizace. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že v kulturních památkách máte sprchové kouty,“ upřesňuje Pavel Doucha.
„Velmi často se setkáváme s pojmem takzvaná střešní krajina. Ta neumožňuje umístit fotovoltaiku, která není vidět odnikud jinud než z letadla. Památkáři si přitom neuvědomují, že střešní krajina je dávno naší činností v moderní době narušená. Když se podíváte na kteroukoliv střešní krajinu, byť v tvrdé památkové zóně, všude vidíte antény, střešní okna, klimatizace,“ dodává Luděk Šikola.
Je pravda, že státní orgány obcím radí, jak blokovat výstavbu obnovitelných zdrojů a tedy i naplňovat klimatické a energetické cíle? Jaké další výzvy v odstraňování bariér budování obnovitelných zdrojů dnes právníci v praxi řeší? A v čem se naopak vztahy zlepšují? Dozvíte se v novém dílu podcastu Pod proudem.
Poslechnout si ho můžete na platformách Spotify / Google Podcasty
Úvodní foto: Unsplash