Komentář: pohádka o zlé zelené lobby od experta na českou energetiku

Ignorace zavádění námi dohodnutých unijních pravidel nám také moc nepomáhá – třeba jako nezavedení (v dohodnutých termínech) pravidel aktivních zákazníků, komunitní energetiky, agregace či síťových baterií.

Věci, které jsme měli dělat už mnoho let, jako je třeba rychlý rozvoj efektivních OZE, příprava náhrady uhlí palivem s nižší uhlíkovou stopou, chytré sítě, či flexibilita, byly donedávna na vedlejší koleji. Hledání cesty, jak to napravit je na úplném začátku.

Zda jsme se do nezávidění hodné situaci dostali díky tomu, jak se na rozvoj energetiky dívali státní úřady a jejich poradci, a nebo, zda se na tom podepsala slabá rezistence státu vůči lobbistickým tlaků některých aktérů (pro které každý rok „postaru“ znamená obrovské zisky), si netroufám soudit.

V každém případě ale snad již nikdo dnes nevěří tomu, co ještě do nedávna zaznívalo. Tedy, že dnešní vývoj v energetice je dočasné „poblouznění“, tato „móda“ se přežene. A svět se vrátí ke „staré, dobré“, centralizované, státem kontrolované energetice velkých (často fosilních) zdrojů.

Stav, ve kterém se „věci nemění“ se asi dosti hluboko propsal do myslí těch, kteří fakticky rozvoj naší energetiky ovlivňují. Vhled do toho lze ilustrovat třeba na názoru, který ve veřejném prostoru nedávno presentoval šéf jedné firmy, která již skoro 10 let radí státním institucím v energetice (a je mimochodem z mého rodného města).

Klíčové státní instituce v oblasti energetiky se s ní velmi často radí (přes mnoho poradenských smluv a předtím jistě poskytovala své know how z pozice výzkumného ústavu) a tak není pochyb, že na dnešním stavu naší energetiky zanechala otisk.

Její šéf strategie v nedávném textu varuje před požadavky „komunálních elektro lobbistů“, kteří prý chtějí do zákona, který konečně část pravidel EU zavádí, prosadit „neférové“ věci.

Pohled projevený v textu, který často odpovídá dojmu velké části lidí, že „nové, zelené požadavky“ jsou nefér, ne-li nesmyslné, mne donutil na uvedené argumenty reagovat (přičemž nezpochybňuji, že v samotném textu jsou i správné a korektní postřehy a vůbec nechci soutěžit s rozsáhlými technickými znalostmi autora).

Z Prahy do Ostravy vlakem stejně draho jako do Počernic

Prvním z nich je, že prý lobbisté požadují, aby sdílená elektřina „neplatila“ poplatek za distribuci. Vskutku, takto extrémní požadavek by se míjel s ekonomickou logikou, ale podle mých znalostí bylo ve hře něco jiného. Diskutována (a zatím odmítnuta) byla jistá sleva z části distribučních poplatků, pokud je sdílená elektřina přepravena na krátkou vzdálenost.

Což je velký rozdíl. Nesouhlas s tímto je de facto podpora logiky, že pokud někdo nastoupí do vlaku, zaplatí stejnou cenu bez ohledu na to, jak daleko jede. Tak byl totiž doposud u nás i v celé Evropě poplatek za distribuci formou tzv. poštovní známky nastaven.

Jenže s reformou evropského trhu s elektřinou rozšířily tradiční trh právě energetické komunity a aktivní zákazníci a s nimi (ne)vhodnost takovéhoto zpoplatnění začala být tématem (někde již řešeným). V praxi dnešní stav znamená, že když třeba majitel jednoho domu „dodává“ elektřinu do domu sousedního (v mém případě přes několik centimetrů distribuční sítě), platí se za přenos stejný poplatek, jako by elektřina směřovala na druhý konec země (mimochodem, fyzika diktuje, že jde k sousedovi tak či tak).

Těžko se dá namítnou, že alespoň částečně by to, jak daleko je elektřina dopravena u identifikovaného dodavatele a odběratele, v ceně reflektováno mělo být, pokud se chceme držet elementární ekonomické logiky (mimo jiné by to mohlo odbrzdit dnešní nepodporu stavby nových větších větrných a fotovoltaických elektráren).

Je samozřejmě pravda, že takto upravit tarifní strukturu, není snadné. Ale lidé, co se v energetice pohybují, samozřejmě vědí, že se nejen zkoumají, ale také používají i jiné koncepty, než „poštovní známka“ (mimo částečného zohlednění toho, po jaké části distribuce běží, třeba vyšší podíl platby dle jističe, platba dle zatížení a tak dále), které rozvoj dnešní energetiky jak vyžaduje (kvůli ekonomické racionalitě investic), tak umožňuje (digitalizace, smart meters).

Pokud by jednotlivé změny vedly k citelnému dopadu do příjmů distributorů, regulátor by jim umožnil, aby ztrátu kompenzovali růstem příjmů jinde (což by ale bylo ekonomicky korektní).

Ale odhad pana ředitele, že navýšení nákladů na distribuci o desítky procent (při dnešní mizivé výrobě elektřiny z fotovoltaiky – kolem dvou procent spotřeby) by zasloužil samostatné pojednání (a nesluší se k jeho erudici), neb není jasné, o jakých veškerých nákladech mluví a které z nich jsou dokonce nezbytné proto, abychom udrželi cenu elektřiny pro domácnosti i firmy co nejníže.

Ukazuje to, jak moc se dnešní stav, který z ekonomického pohledu dost kulhá (a podílí se na tom, že je u nás elektřina poměrně drahá), musí začít měnit. Jen „správné“ nacenění vysílá „správné“ signály pro investice.

Mimochodem, i ti, kteří by rádi konzumovali vysoký podíl spotřeby využitím blízkých či svých zdrojů, budou asi chtít svítit a topit i v zimě, když nesvítí a nefouká dost. A i to musí racionální tarif zohlednit a i oni musí nést ekonomicky korektní podíl na celkových nákladech, pokud se nebudou snažit od sítě zcela odžíznout.

Označit aspoň mírnou racionalizaci zpoplatnění přenosu za neférový požadavek lobbistů až příliš zavání snahou uhájit náš přistup „žádných změn“, který nás v energetice přivedl tam, kde jsme. Poněkud optimistický je i názor, že obchodníci na našem nepříliš konkurenčně fungujícím trhu zajistí stejnou efektivitu, jako přerozdělení přebytků uvnitř komunit (bez potřeby tvorby zisku), což je další tvrzení, které by zasloužilo hlubší prověření.

A zase u nás něco nejde

Druhou z lobbystických neférovostí je prý požadavek na takzvané součtové měření. Jde o situaci, kdy provozovatel malé FVE s třífázovým připojením v jednom okamžiku na jedné fázi kupuje elektřinu ze sítě, a na jiné ji do sítě dodává. Ve všech zemí EU kromě tuším dvou dalších, se situace v daném okamžiku posuzuje „v součtu“.

Tedy nikoliv jako u nás, kdy přes přebytkovou fázi provozovatel fotovoltaiky proud za hodnotu silové elektřiny (minus marže obchodníka) prodává, a za elektřinu na nedostatkové fázi platí plnou cenu. A činí to k radosti obchodníků a distributorů.

Cena elektřiny na všech fázích je samozřejmě stejná, takže sečtení není ekonomický faul (na rozdíl od kdysi zvažovaného nettování v různých časech, které nedává ekonomický smysl).

To, jak jsou odběry v bytech a rodinných domech rozděleny dle fází, je tak trochu věcí náhody. A tím více aktuální odběr (v našem domě lze mít na jedná fázi odběr mnoha kilowatt spuštěním několika velkých spotřebičů, zatímco na zbývajících žádný či přebytek). Technologie si našla řešení. Pro Česko (a další nesoučtové trhy) dodávají výrobci střídače, které umí proud směrovat do potřebné fáze. Jen stojí víc a mají údajně nižší trvanlivost.

Výsledkem této „české cesty“ je, že srovnatelná instalace malé fotovoltaické elektrárny je v Česku dražší než v zemi, kde platí součtové řešení. A protože stát chce rozvoj obnovitelných zdrojů energie podporovat, musí si připlatit na (již dnes štědrou) dotaci, aby investice měla odpovídající atraktivitu. Což je typické Pyrrhovo vítězství fungování našeho státu, kdy jeho chyba dopadne nakonec na něj.

Text článku pana ředitele vyvolává dojem, že změna by měla okamžitý zásadní „fyzikální“ efekt. Nemohu se měřit s jeho znalostí energetiky (za kterou státní instituce opakovaně platí v zakázkách pro jeho firmu), ale mám zato, že změna účetního pravidla bezprostředně toky elektronů nezmění. Jen sníží zisk distributorů a obchodníků od majitelů fotovoltaik, kteří nemají hybridní střídače. Zisk prvních stát reguluje (u nás obvykle velkoryse), u druhých teoreticky působí konkurence na trhu (nezdá se, že zrovna vysoká).

Ano, perspektivně by v součtovém měření přešly nové fotovoltaiky na standardní, levnější a trvanlivější střídače (stát by přitom mohl snížit míru podpory), a to by mohlo vést postupně k většímu rozdílu mezi zatížením fází. Kdyby ovšem moudří poradci již před lety řekli státu, že část systémových služeb v naší elektrosoustavě bychom nemuseli řešit jen rychlejším přikládání uhlí pod kotel (pro někoho velmi výnosným), ale třeba bateriemi (v distribuční síti), byla by na tuto soustava bez dalších větších nákladů připravena. Mimochodem, i za tuto „nezměnu“ si v naší zemi hodně připlácíme.

To, že požadavek na součtové měření je zcela legitimní a nemá zásadní technické dopady, mi již před delší dobou potvrdili experti z různých státních institucí. Oficiálně jsou s ním srozuměni i mnozí lidé z distribučních společností – ono hlásat víru, že u nás nejde to, co je jinde běžné, asi člověka přestane časem bavit. Přesto se však daří tuto změnu brzdit a odkládat. Ale označit ji za neférový požadavek lobbistů se mi fakt zdá poněkud za hranou.

Země, kde se nic nemění

Jak zavedení jisté slevy na distribuci na krátkou vzdálenost (která se dle mých poznatků zatím nechystá), tak přechod na součtové měření (kde se prý prosazuje nově názor, že to je projekt na mnoho, mnoho let), nejsou zdaleka nejdramatičtější a nejproblematičtější změny, které by se v naší ekonomice měly odehrát.

Zásadní je, abychom myšlenkově vstoupili do 21. století, respektive jeho 20. let. Což se zatím neděje. Komunitní energetika, aktivní zákazníci, to vše jsou změny spíše symbolické.

Zásadní je co nejrychlejší rozvoj efektivních obnovitelných zdrojů energie (zejména větru), vytvoření podmínek, abychom jejich elektřinu efektivně využívali, či nahrazení uhelných elektráren jinými, které zajistí dostatečnou kapacitu výroby v ČR. Neméně důležité je zvýšení kapacity propojení naší soustavy se sousedními, hlavně s Německem, neb to je jedinou zárukou toho, že nebudeme za elektřinu platit podstatně více než v okolních zemích, což je zásadní pro konkurenceschopnost našich firem.

Pokud strategický ředitel jedné z nejvíce renomovaných konzultačních firem na energetiku a odborník na tuto oblast píše místo toho o „neférovém zeleném lobismu“, a navíc dle mého soudu ne zcela férově (a nepíše o věcech jiných), je to málo povzbudivá informace o tom, kam jsme v potřebných změnách v oblasti energetiky zatím dospěli.

Autor: Luděk Niedermayer, europoslanec za TOP09

Úvodní foto: Pixabay