Sudy s jaderným odpadem, ponorky i vyřazené reaktory: lidstvo si z moří udělalo radioaktivní skládku
Moře a oceány skýtají mnohá tajemství, které se lidé snaží odhalit různými technologiemi. Některé z nich ale mohou napáchat více škody, než užitku. Hrozí riziko z podvodního úniku radioaktivních látek?
Kristýna Čermáková
15. 7. 2023
Nedávná tragédie expediční ponorky Titan, která navštěvovala zdánlivě nepotopitelný Titanik, opět rozvířila diskuse o bezpečnosti ponorek. Nedostatek kyslíku, tlak vody i pomalý přesun záchranných jednotek, to vše dělá z podmořských plavidel poměrně rizikovou záležitost.
Jak je to ale s jadernými ponorkami? Při jejich havárii může dojít navíc k poškození reaktoru přímo pod hladinou moře. Problém ale možná nebude tak velký, jako množství špatně uloženého radioaktivního odpadu v mořích i oceánech.
Atomové ponorky jako odkaz studené války
S myšlenkou využít jaderné palivo jako pohon ponorky přišli poprvé Američané v roce 1954 a vyrobili experimentální plavidlo USS Nautilus. Zjistili, že díky jadernému reaktoru uvnitř je ponorka schopna dosáhnout nevídaně vysokých rychlostí a pod hladinou může vydržet i několik měsíců.
Při jedné ze zkušebních plaveb ponorka dokázala podplout pod Severním pólem, což se tehdy žádné jiné nepodařilo. Pod vodou posádka strávila bez vynoření 96 hodin a za tu dobu se přesunuli o 1 830 námořních mil (3 400 kilometrů).
Právě svižnost a dlouhá schopnost ponoru z atomových ponorek udělaly jednu z nejsilnějších hrozeb studené války. Ponorky s posádkou, které pod vodou vydrží tři měsíce a na palubě mají dostatek jaderného materiálu pro útok, byly pojistkou proti atomovému útoku z pevniny.
I v případě, že by některá ze zemí zaútočila s pomocí jaderných hlavic, nemohla si být jistá, kde přesně v daný moment odpočívá jaderná ponorka připravená k okamžité odvetě. Ponorky byly tiché a díky hloubce ponoru špatně viditelné pro sonary. V celé druhé polovině 20. století byl navíc jeden z hlavních cílů všech inženýrů právě jejich odhlučnění a současně zneviditelnění pro vojenské radary a sonary.
To paradoxně zapříčinilo i havárii dvou ponorek v roce 2009, kdy se srazila britská s francouzskou ozbrojenou jadernou ponorkou, protože se navzájem na sonarech nedokázaly rozpoznat. Střet se ale obešel bez vážných následků a obě plavidla pokračovala po své ose.
Nepotopitelné potopené ponorky
Stejně jako všechny jiné stroje, i ponorky se ale porouchají, a to často s fatálními následky. Protože Spojené státy výrobu atomových ponorek zahájily a prvních několik let této doméně vévodily, přičítají si i první katastrofy.
První potopenou ponorkou s jaderným pohonem tak byla USS Thresher, která havarovala v roce 1963. Příčina havárie není jasná, mateřský přístav s ponorkou ztratil spojení při zkouškách ponoru do hloubky a s největší pravděpodobností při ní popraskalo nekvalitně svařené potrubí ve strojovně. Zemřelo všech 129 mužů posádky.
V roce 1968 pak následovala havárie ponorky USS Scorpion, jejíž příčina také není dodnes známá a při které zemřelo všech 99 mužů na palubě.
První sovětská zničená ponorka K-3 doplatila na požár v roce 1967. Požár vypukl pouze ve dvou sektorech a zemřelo 39 mužů. Stroj se ale přes vysoké poškození dokázal dostat zpět do mateřského přístavu, kde byl opraven a využíván do roku 1991.
Podvodní Hirošima, aneb jaderné tragédie přímo na moři
Následovalo několik dalších nešťastně rozbitých či potopených sovětských ponorek, včetně například K-19, která byla porouchána hned několikrát. V roce 1961 na ní dokonce došlo k poruše jaderného reaktoru, který ale obětaví námořnici ještě na palubě dokázali udržet v chodu. Sedm z nich zemřelo při opravách, dalších čtrnáct následně v nemocnici na důsledky ozáření.
Sověti reaktor následně v dílně vyměnili a ponorku opět vypustili do světa. Pro její smůlu jí ale námořníci začali přezdívat Hirošima. V roce 1969 se střetla s americkou ponorkou, ale tentokrát bez následků na lidských životech. Hned o tři roky později ale na palubě vypukl požár a zemřelo 28 námořníků a v roce 1990 byla konečně stažena ze služby.
Neštěstí jménem Kursk
Nejvýraznější a nejmodernější potopenou ruskou ponorkou se stala K-141 jménem Kursk. V roce 2000 se během cvičení ozvaly dvě hlasité nehlášené exploze. Námořníci na blízkých lodích si ale mysleli, že se jedná o součást tréninku a čekali dalších šest hodin, než začali nereagující ponorku hledat.
Oba výbuchy ale zničily polovinu ponorky. Druhá polovinu katastrofu ustála a dokázala tak pevnost a odolnost jaderných ponorek. V druhé části plavidla dokázali námořníci několik hodin a možná až dní přežít. Záchranná plavidla se k plavidlu nicméně dostala až po osmi dnech a žádnou živou osobu již nenašla.
Okolnosti jejich úmrtí jsou nejasné, jeden z důstojníků ale zanechal vzkaz ve kterém doufal v záchranu. Většina z posádky se buď udusila kvůli nedostatku kyslíku nebo uhořela při pokusu o jeho výrobu.
Větší nebezpečí leží zrezivělé u vojenských základen, než na dnech oceánů, vysvětluje odborník
Radioaktivita samotná pochází z přírody, a sama o sobě v některých oblastech v adekvátně malém množství neškodí. Pokud se tedy budeme zaobírat tím, jaká rizika představují potopené či zničené jaderné ponorky v mořích, strach je téměř zbytečný.
Kromě atomových ponorek najdeme využití radioaktivních látek také ve zbraních jako jsou rakety a torpéda. A těch je na světě nepoměrně více. Některé obsahují uran, který se v přírodě vyskytuje i volně a netvoří tak zásadní nebezpečí pro své okolí. Pokud rakety obsahují plutonium, větší riziko představuje jeho jedovatost, než radioaktivita samotná.
„Jaderné zbraně (torpéda, rakety) nepředstavují takové riziko, jsou velmi dobře zabezpečené proti výbuchu a nevybuchlé mají poměrně malé množství radioaktivního materiálu. V současnosti jsou desítky jaderných zbraní na dně oceánů (po potopení lodí či ponorek) či na zemi po pádu letadel,“ vysvětlil pro Obnovitelně.cz Radek Škoda z ČVUT, odborník na jaderné reaktory.
Reaktory z potopených ponorek byly všechny odstaveny a v současnosti tvoří jen další schránku s množstvím radioaktivity v ozářeném palivu. Jak Škoda dále vysvětluje, schránky se nachází v takových hloubkách, že jsou pro lidstvo bezpečné a navíc je jejich riziko snadno měřitelné.
„Větší hrozba mohou být odstavené ponorky, z těch amerických se reaktory vymontovávají a ukládají do pouště do úložiště. Ne tak u ruských, kde některé končí u vojenských základen a rezivějí,“ říká Škoda. Exploze samotných reaktorů či jaderných zbraní podle něj nehrozí, jediné riziko představuje případně při nehodě pro svou posádku, jako tomu bylo právě u ponorky K-19.
Kontaminovaná voda z Fukušimy se vrací do moře
Na začátku července vydala Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) povolení vypustit radioaktivní vodu z jaderné elektrárny Fukušima do moře. Elektrárna byla zničena v roce 2011 při zemětřesení a posledních několik let se často řešilo, co provést se zbytky chladící vody, která obsahovala prvky radioaktivity.
Voda je několikrát vyčištěna a naředěna, přesto bude proces vypouštění velmi pozvolný v průběhu 30 až 40 let, aby se zamezilo jakýmkoliv rizikům. Přes veškeré pokusy vodu z Fukušimy zcela vyčistit v ní totiž zůstalo radioaktivní tritium, na jehož zpracování zatím moderní technologie nestačí a ve větším množství by mohlo být nebezpečné.
200 tisíc barelů s radioaktivním odpadem
Nebylo by to poprvé, kdy by se hlubiny oceánů využily ke zředění radioaktivních látek a odpadů z lidské atomové produkce. Smetiště si z hlubin dělají prakticky všechny národy, které s radioaktivitou pracují.
Rusko (respektive v přechozích letech Sovětský svaz) do moří uložilo například 17 tisíc kontejnerů radioaktivního odpadu, 14 jaderných reaktorů z nichž některé stále obsahují i vyhořelé palivo a dokonce jednu ponorku s dvěma reaktory na palubě.
Během začátků studené války zbytek Evropy do moří a oceánů odhodil přes 200 tisíc barelů s různým radioaktivním odpadem. Největší podíl měla Velká Británie, Belgie a Francie.
„Toto byl historický moment, kdy například Británie ukládala vysokoaktivní odpad v sudech do hlubin moře. Naštěstí už několik dekád se toto neděje,“ vysvětluje Škoda a dodává, že voda s tritiem z Fukušimy je oproti tomu nízkoaktivní odpad.
Ani odpad z jaderných elektráren či z jiné výroby ale nepředstavuje pro člověka riziko. Podle Škody je naředěn v tak obrovském objemu vod oceánů a nachází se tak hluboko, že není nebezpečný. Od 60. let navíc postup ukládání radioaktivního odpadu monitoruje a hlídá MAAE.
Foto: BAE Systems, OGL 3, via Wikimedia Commons