Výročí: Před 30 lety se lidé v Libkovicích postavili bagrům. Obec ani tak nezachránili

Kdo v Libkovicích nebyl a neznal je před zbouráním, těžko by poznal, že mezi bodláčím a přerostlou trávou stála základní škola, radnice, obchody nebo oblíbená pekárna, kde pekli tak skvělý chléb, že vydržel chutný až týden. Támhle zase chodili lidé na poštu a tudy vedla cesta na koupaliště. A v sadu za tímto domem, který tady kdysi stál, se rozprostíral sad s moc dobrými jablky.

Tady zase bývala hospoda, kde místní i přespolní do poslední chvíle rozebírali, jestli se obec, kde na přelomu osmdesátých a devadesátých let žilo několik stovek obyvatel, kompletně vystěhuje a zbourá – kvůli hnědému uhlí. Zapomenout nelze ani na novorenesanční kostel svatého Michala, který vydržel na svém místě nejdéle, ale po letech postupného chátrání nakonec následoval osud ostatních domů: v roce 2002 šel k zemi.

Limity nepomohly

Paradoxem bylo, že ještě před bouráním – na podzim 1991 – stanovila vláda Petra Pitharta v severozápadních Čechách územní ekologické limity těžby hnědého uhlí. Byla to nepřekročitelná hranice pro povrchové doly, kvůli nimž zmizela z mapy v uplynulých desetiletích zhruba stovka obcí včetně historického jádra Mostu a nuceně bylo přemístěno okolo 200 tisíc lidí, z nichž mnozí se museli stěhovat opakovaně.

Jenže Libkovice už nové limity nezachránily. Staly se tak poslední obcí, která byla zlikvidována kvůli těžbě uhlí. O zbourání totiž úřady rozhodly ještě před sametovou revolucí a doly vykoupily většinu tamních domů a pozemků. Tehdy nikdo nevěřil, že je možné se plánům na rozšiřování měsíční krajiny v Podkrušnohoří postavit. Doly navíc tvrdily, že se pod Libkovicemi bude těžit hlubinným způsobem, takže se na ně limity nevztahují.

• Tip: Výročí: před 30 lety zastavila vláda rozšiřování uhelných dolů. Život dostal přednost před uhlím

„Patřím mezi ty, kterým byly ‚vykoupeny‘ domovy, kde prožili své dětství, dospívání… Byl to můj ‚rodný dům‘. A co z mého dětství zůstalo, jsou jen vzpomínky,“ napsal před časem v časopise Sedmá generace v diskusi pod článkem o Libkovicích jeden z bývalých obyvatel. „Nevím, zda vůbec z našeho domu a zahrady alespoň něco zbylo, třeba ty stromy, kde se rodily ty výborné šťavnaté hrušky. Ani jsem se nemohl podívat na místo, kde jsem žil, a ukázat je své vnučce – protože je tam vstup ‚přísně zakázán‘. Nejsmutnější ale je, že se tam nedostal ani můj taťka, který – když umíral – vzpomínal na Libkovice, kde se narodil a prožil takřka celý život. Vzpomínal i na pekárnu, která patřila jeho tatínkovi, na ten voňavý chlebík a ručně pletené housky…“

A pokračoval: „No, všechno je to v rozvalinách a sutinách – pryč. Je mi z toho všeho smutno a taky cítím bezmocný hněv. Vesnička, která byla zbytečně zbouraná jen proto, aby si náhodou mocipáni nepošramotili své ego. A odvolávej se, kam chceš – třeba si pošli kolkovanou stížnost na lampárnu.“

Havlova návštěva

Blokáda Libkovic začala první prosincový den. V časných ranních hodinách se demoličním bagrům postavili aktivisté a aktivistky z Greenpeace a dalších ekologických organizací. Do Libkovic se postupně sjely desítky lidí, které bránily nejen zmiňovaný novorenesanční kostel, ale i jiné domy. Pracovníci demoličních čet i najatá bezpečnostní agentura se opakovaně dopouštěla na protestujících násilí, kvůli čemuž byl posléze odvolán ředitel těžební firmy.

Občanskou blokádu Libkovic podporovala řada významných osobností včetně tehdejšího prezidenta Václava Havla, který místo osobně navštívil. „Je věcí nás všech, jak vypadá naše země, naše krajina. Jsou to lidé, kteří prostě protestují proti té aroganci průmyslové civilizace, která ničí třetinu naší země, proměňuje ji v poušť a takovým ještě zvláštním přezíravým způsobem k těm občanům, kteří tam žijí, k jejich tradici, k jejich životnímu prostředí, jenom v zájmu zvyšování produkce hnědého uhlí, ta zvláštní necitlivost, která se vytvořila v éře komunismu u nás, a která přežívá, ta prostě zasluhuje, aby na ni bylo posvíceno,“ uvedl Havel v prosinci 1992.

Přestože Ministerstvo průmyslu demolici Libkovic na několik měsíců zastavilo a blokáda bourání výrazně zpomalila, nakonec bagry postupně strhly všechny libkovické domy. Na místě zničené obce se přitom uhlí dodnes nezačalo těžit. Až nyní Severočeské doly usilují o rozšíření dolu Bílina za hranici původních ekologických limitů těžby i na území, které leželo v katastru bývalých Libkovic.

„Tohle byl jeden z nejmazanějších fíglů, s nímž jsem se v životě setkal. Protože náhoda to podle mě nebyla. Územní limity totiž explicitně omezovaly rozšiřování povrchových velkolomů – hlubinné těžby se netýkaly. Takže Libkovice byly v době největšího bourání chráněny před rozšiřováním povrchového velkolomu Bílina, a kvůli němu by je zbourat nešlo. Ovšem nic je z právního hlediska nechránilo před likvidací kvůli rozšiřování hlubinného dolu Kooh-i-Noor. Přitom pod Libkovicemi byly tekuté písky, takže se tam bezpečně hlubinně těžit nedalo, což všichni, včetně nás, věděli,“ řekl před časem v rozhovoru pro Obnovitelně.cz Jan Rovenský z Greenpeace, který v boji za zachování těžebních limitů v Podkrušnohoří strávil deset let.

• Související: Městu hrozila zkáza. Starosta Buřt z něj udělal živé místo, kam se stěhují mladé rodiny

„Naivně jsme na jednáních a v médiích dokazovali, že se pod Libkovicemi nikdy hlubinně těžit nebude – a měli jsme samozřejmě pravdu: Kohinorka zkrachovala jen o pár let později na konci devadesátých let, aniž by se k obci stihla přiblížit. Pointa, která mi došla až po letech, byla v tom, že o Kohinorku samozřejmě nešlo – cílem bylo odstranit obec, která stála v cestě rozšiřování Bíliny, a následně otevřít cestu k posunutí limitů, které tam najednou ‚nic nechránily‘. Což se bohužel nakonec přesně stalo. Provozovatelé dolů plánují na desítky let dopředu, a v tomhle měli nad námi, aspoň v devadesátých letech, bohužel navrch,“ dodal Rovenský.

Libkovické memento

Podle mluvčího české pobočky Greenpeace Lukáše Hrábka nebyla libkovická oběť zbytečná. Libkovice se podle něho staly mementem, které ukázalo, že bourání obcí kvůli uhlí v novém demokratickém státě už není normální, ale je naopak nepřípustné.

• Přečtěte si: Šrámy po těžbě můžou být rájem biodiverzity. Necitlivé a drahé rekultivace ale přírodě škodí

„Zatímco před sametovou revolucí bylo vyhánění lidí z jejich domovů kvůli uhlí běžné a nikdo si proti němu netroufl protestovat, v případě Libkovic se demolici obce postavily desítky odvážných lidí a veřejnost sledovala agresivní chování těžařů s nelibostí a odporem,“ řekl Hrábek. „I díky tomu se už těžařům nepodařilo prolomit limity na dole ČSA a zbourat Horní Jiřetín. Česko se navíc stalo prvním státem v Evropě, kde je zakázáno vyvlastňovat domy kvůli těžbě nerostných surovin.“

Autor: Pavel Baroch

Foto: Greenpeace - Ibra Ibrahimovič