Česko má jedno z nejhorších životních prostředí v Evropě, i když do ekologie investuje skoro nejvíce

Index, který je společným projektem České spořitelny (ČS) a iniciativy Evropa v datech, hodnotil stav životního prostředí podle čtrnácti indikátorů. Česko se v konečném hodnocení umístilo na 23. místě z 27 zemí EU. Hůře dopadlo pouze Irsko, Řecko, Lucembursko a Kypr. Naopak v čele žebříčku je Švédsko, následované Portugalskem a Francií. Překvapilo Německo, které se umístilo až na 16. místě.

Česká republika je páté od konce, i když do ochrany životního prostředí investuje 2,7 procent HDP, přičemž unijní průměr činí 1,8 procent. To je třetí nejvyšší podíl HDP v celé EU. Jak je tedy možné, že se v celkovém srovnání stavu životního prostředí umístilo až v poslední pětici?

„Evropská data ukazují, že průmysl tvoří dvacet procent HDP, ale spotřebuje čtyřicet procent užitečné energie. Sektor služeb vytváří padesát šest procent HDP a spotřebuje třináct procent užitečné energie. Náš podíl průmyslu je jeden z nejvyšších v Evropě: na HDP se podílí devětadvaceti procenty. Struktura naší ekonomiky vyžaduje nadprůměrně výrazně vyšší spotřebu energie. Výroba energie u nás výrazně více spoléhá na tuhá fosilní paliva. Před námi je už jen Polsko a Estonsko. Snížení energetické náročnosti ekonomiky a zároveň změna energetického mixu při této struktuře vyžaduje nadprůměrné investice desítky let,“ konstatoval hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil.

Třetí nejhorší ve skleníkových emisích

Česká republika výrazně pokulhává v omezování produkce skleníkových plynů. Ročně se jich do atmosféry uvolní 11,7 tun na jednoho obyvatele, což je třetí nejhorší výsledek v EU. „Velmi vysoké jsou naše emise z vytápění domácností, kdy na obyvatele připadá 814 kg ročně, což nás řadí až na 20. místo v EU. To je dáno způsobem výroby tepla, v Česku totiž za zhruba polovinou produkce tepla stojí uhelné zdroje. Lépe si stojíme v emisích z dopravy, které jsou za Česko pod evropským průměrem. V případě emisí z přepravních aktivit domácností jsme dokonce druzí nejlepší v EU,” sdělila analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová.

Její kolega David Navrátil připomněl, že nejde jen o skleníkové plyny, republika má vysoké emise také dalších látek a pevných částic. „Když se například podíváme na očekávaný věk dožití při narození, tak ještě na začátku sedmdesátých let byl u nás podobný jako ve vyspělých ekonomikách. Před rokem 1989 byl ale rozdíl téměř čtyři roky. V náš neprospěch,“ řekl Navrátil.

Dodal, že za posledních více než třicet let se situace výrazně zlepšila. Očekávaný věk dožití se podle něho posunul ze 71,7 let na 79,2 let, takže se rozdíl proti vyspělým ekonomikám snížil na zhruba dva roky. I tak ale většina lidí v Česku stále dýchá vzduch, který převyšuje limity Světové zdravotnické organizace. A tento stav není bez následků. Ročně podle Navrátila zemře 31 lidí na 100 tisíc obyvatel právě kvůli špatné kvalitě vzduchu. „Pro srovnání, ve Finsku jsou to jen tři úmrtí. U nás více než desetkrát tolik. Má to samozřejmě ekonomické dopady. Podle odhadů OECD nás úmrtí kvůli špatné kvalitě ovzduší stojí téměř sedm procent HDP. To je vysoké číslo, když si uvědomíme, že největší pokles v moderní historii zaznamenala česká ekonomika v roce 2020, kdy to bylo o necelých šest procent,“ sdělil Navrátil.

Českým lesům se na rozdíl od těch v zahraničí nedaří tak dobře zachytávat emise uhlíku. Ve Švédsku takto lesy a půda absorbují 35 milionů tun oxidu uhličitého. V Česku se naopak vypustí 14 milionů tun skleníkových plynů - zejména kvůli kůrovcovitým kalamitám a vlnám extrémního sucha jako třeba v roce 2015. Česko je tak podle čtvrtého pilíře Indexu prosperity Česka v poměru absorbovaných/vyprodukovaných emisí z využívání půdy a lesnictví poslední z celé EU.

Nejsušší půda je v Česku

Co se týče zmiňovaného sucha: pokud se srovnají podíly půdy v jednotlivých zemích, které byly nedostatkem vláhy postižené v letech 2000 až 2019, skončí Česká republika opět jako poslední v EU.

„Česko je střecha Evropy. To znamená, že veškerá voda, kterou zde nezachytíme, odteče. Možná vás napadne, že ji můžeme zachytávat v přehradách. Případně v rybnících a dalších vodních prvcích v krajině. Velký potenciál má samotná půda. Tedy lesnictví a zemědělství. Rostoucí teploty navíc budou zvyšovat odpařování vody, takže sucho se může ještě zvyšovat. Musíme se naučit od zemí, které se suchem mají zkušenosti, postupy a metody, které nám je umožní zvládat,“ poznamenal David Navrátil z České spořitelny.

V republice se také ročně vyprodukuje 507 kilogramů odpadu na obyvatele, v unijním srovnání se tam země zařadila na 15. místo. V recyklaci ovšem Česko zaostává, znovu se zpracuje jen 34 procent komunálního odpadu, přičemž unijní průměr je 40 procent. Z tohoto důvodu se Česko v tomto indikátoru umístilo na 19. místě.

Skutečnost, že se využije jen třetina komunálního odpadu, vyvrací rozšířenou představu o tom, že je Česko přeborníkem v třídění. Podle ředitelky Institutu cirkulární ekonomiky Soni Jonášové je ale taková představa spíše mýtem: „Dlouhá léta jsme v České republice jako data za recyklaci vykazovali čísla o sběrných nádobách. To budilo dojem, že systém funguje, a to i přesto, že se například na dotřiďovacích linkách využila jen třetina vysbíraných plastů.”

Přeborníci v ekologických investicích

Ačkoli se Česko v rámci pilíře životního prostředí v jednotlivých indikátorech umisťuje spíše na chvostu, v některých případech naopak stojí v čele EU. Podle posledních dat Eurostatu totiž dlouhodobě investuje do ochrany životního prostředí třetí nejvyšší podíl HDP v EU.

Jednou z cest, jak přispět ke zlepšení životního prostředí, je podle expertů zvýšení podílu bezemisních zdrojů na energetickém mixu. Zvýšení podílu obnovitelných zdrojů by nemělo pozitivní vliv jen na životní prostředí, ale rovněž na soběstačnost a energetickou závislost Česka na dovozu. V současnosti je totiž Česko na dovozu komodit k pokrytí své energetické spotřeby závislé z 39 procent.

„Jde o celkovou dovozní závislost, do níž je započítán dovoz pevných fosilních paliv, ropy a zemního plynu. V případě pevných fosilních paliv činí naše dovozní závislost jen třináct procent. U zemního plynu jsme na dovozu závislí z osmdesáti šesti procent, přičemž prakticky sto procent plynu pochází z Ruska. Dovozní závislost ropy je stoprocentní a z Ruska jí dovážíme zhruba polovinu,“ uvedla Tereza Hrtúsová z České spořitelny.

Snižování energetické náročnosti

V jaké oblasti je největší potenciál, aby se Česko posunulo v blízké době v mezinárodním žebříčku výrazně výše? „Vyšší ceny energií a pohonných hmot povedou ke snížení spotřeby. Analýzy ukazují, že snížení teploty na termostatu může omezit náklady na teplo o pět až sedm procent. V makroekonomických datech vidíme, že Češi na vysoké ceny nafty reagovaly tak, že snížili její spotřebu. V tomto ohledu ceny fungují,“ sdělil David Navrátil z České spořitelny.

Vysoké ceny energií podle něj vedou k vyšším investicím do snížení energetické náročnosti domů. „Z hlediska emisí budov jsme v současné době na dvacátém místě. Takže zde existuje velký prostor nejen pro snížení energetické náročnosti, ale i snížení emisí. Na prvním místě by mělo být zateplení domů, pak tepelné čerpadlo a následně fotovoltaika,“ doporučil Navrátil.

Poměrně jednoduchou odpovědí by podle něho mohlo být také urychlené zavření uhelných elektráren. „Nicméně geopolitická realita ukázala, že nemůžeme spoléhat na tranzitní zdroj energie – plyn. Investice do modernizace uhelných elektráren a technologií pro zachytávání uhlíku mohou pomoci udržet si na jedné straně udržitelnou dovozní náročnost energií a na druhé straně snížit dopad na životní prostředí,“ poznamenal ekonom. Dodal, že zvýšení podílu vyrobené elektřiny v jaderných elektrárnách je během na dlouhou trať, ale Česko podle něho takový stabilní zdroj potřebuje.

Autor: Pavel Baroch

Ilustrační foto: Pixabay (zámek Jezeří nad povrchovým dolem)