Potenciál zelených plynů je obrovský. S jejich využitím však musí začít Česko hned

V minulém roce byl v Evropské unii do provozu uveden a k plynárenské síti připojen rekordní počet výroben biometanu. To je jasný signál, že potenciál tohoto obnovitelného plynu je vysoký a že bude zastávat čím dál tím důležitější pozici v současné evropské distribuční soustavě. Biometan a BioCNG navíc mohou reálně ozelenit českou a evropskou dopravu a energetiku, což v případě zemního plynu říct nemůžeme.

Evropská taxonomie udržitelného financování jen před několika dny definitivně prohlásila plyn jako přechodně zelené palivo pro všechny členské státy. Osobně se nicméně domnívám, že v případě zemního plynu je označení za „zelený zdroj“, byť jen dočasně, poměrně nešťastné. Už jen proto, že tato definice jasně nerozděluje fosilní plyn od jeho obnovitelné varianty v podobě biometanu. Ten má přitom identické složení a lze jej využít pro již existující plynárenskou infrastrukturu.

Aby nové plynové zdroje dosáhly na výhodné financování spojené s taxonomií EU, musí vykazovat emise nižší než 270 gramů CO2/kWh, čehož spalováním zemního plynu není možné dosáhnout. Tudíž budou jejich provozovatelé muset buď sáhnout po technologiích zachytávajících uhlík, nebo přimíchávat do zemního plynu jednu z jeho nízkoemisních náhražek. Původní verze taxonomie počítala s pevně danými limity, které měly podporovat postupné nahrazování zemního plynu jeho zelenými alternativami, tedy právě biometanem a vodíkem. Už za čtyři roky měl být zemní plyn v nových energetických zdrojích z jedné třetiny zastoupen těmito obnovitelnými verzemi, v roce 2030 měl být jejich podíl už větší než poloviční a v roce 2035 pak měly nové plynové elektrárny spalovat výhradně zelené plyny. V nově schválené taxonomii zůstal už jen konečný termín, tedy rok 2035. Cíl je sice pořád stejný, ale opadl tlak na původní postupné, normami jasně dané očištění plynové energetiky. Díky tomu si určité země, pro které je plyn strategicky důležitý, mohly oddechnout.

Na jednu stranu je zjednodušení podmínek evropské taxonomie logickým východiskem, které vytváří větší manévrovací prostor pro proces transformace na zelenou ekonomiku. Na druhou stranu se obávám, že tyto zjednodušující postupy mohou vést k tomu, že země jako Česká republika opět „usnou na vavřínech“ a nabydou dojmu, že jejich energetický mix je v podstatě dostatečně zelený a v rámci transformace není třeba natolik spěchat.

Nedělejme si iluze, že by schválením nové taxonomie zemní plyn zázračně zezelenal. Bez ohledu na tuto jeho novou dočasnou nálepku se jedná o fosilní palivo a jako každé takové výrazně zatěžuje životní prostředí. Závazek nahradit 55 % plynu v sektoru energetiky zeleným plynem do roku 2030 navíc znamená pokrýt jím cca 20 TWh. Na to je potřeba zhruba 1600 výroben biometanu. Česko disponuje stále jen jednou, odpadářskou bioplynkou EFG Rapotín BPS. Proti tomu například ve Francii je přes stovku výroben biometanu, v Německu více než 200 a nárůst Evropské unie činí 300 nových jednotek za posledního 1,5 roku.

Takže pokud máme náskok EU v oblasti obnovitelného plynu alespoň částečně (a ten náskok je tristní) dohnat, musíme s tím začít co nejdříve. Ideálně ihned.



Autor: Tomáš Voltr, výkonný ředitel Energy financial group

FOTO: Energy financial group