Musíme si pomáhat: koronavirus nás vrací k přírodě

Koronavirus – kdo by před dvěma týdny čekal, že nám tento virus importovaný z Číny obrátí život naruby, a to doslova. Nejdříve jsme byli skeptičtí a děsně chytří, vždyť je to jenom chřipka, říkali jsme si a dále si jezdili lyžovat do Itálie a chodili na koncerty. Jenže potom jsme u čtení zpráv z Itálie, začali chápat, že to asi taková sranda nebude a Coldrex, slivovice ani česnek nás v tomto případě nezachrání. Teď dva týdny na to sedí většina z nás doma, snaží se zvládnout práci v karanténě jednou rukou a druhou uklidňovat energií nadopované děti, které kdoví jak dlouho ještě nebudou chodit do škol a školek. 

Zavřeli nám restaurace, bary, hospody, fitka, knihovny, obchody a veškerý společenský život ustal. A co teď s volným časem a se životem? Vracíme se úplně na začátek. Hlavní pro nás je zůstat zdraví, postarat se o své bližní a jediné místo, kam ještě můžeme chodit bez rizika, je příroda. Teď se nám hodí. Když nám nic jiného nezbývá a není, kam utéct, nebo uletět. Najednou dokážeme žít bez létání na dovolenou a cestování obecně. Dokážeme se obejít bez nakupování věcí, které vlastně nepotřebujeme. A začínám nám docházet, že se obejdeme bez nejnovějšího iPhonu, ale neobejdeme se bez čerstvého vzduchu a taky se neobejdeme bez ostatních. 

Bez přírody a ostatních to nedáme

Potřebujeme, pokud jsme nemocní, aby nám někdo nakoupil a odvezl nás k doktorovi. Stejně tak nás potřebují naši bližní, kteří jsou ohroženou skupinou a nemohou situaci sami zvládnout. Mám na mysli naše rodiče a prarodiče, na které v běžném životním spěchu často nemyslíme, ale najednou si uvědomujeme, že jsou zranitelní a že i my za pár let na tom budeme stejně. A také potřebujeme ostatní, aby nám poskytli svoje schopnosti, kterými my nedisponujeme. Například v šití roušek, jenž se najednou stávají životně důležitou komoditou, bez níž není existence ve městě momentálně možná.  Na to nás však naše práce a vzdělání, které jsou často odtržené od praktického života a světa, nepřipravili. Zapomněli jsme, jaké jsou základní hodnoty, co má v životě skutečně smysl a co musíme chránit. Není to však jenom naše zdraví a rodina, je to také životní prostředí, které nám zbude, když všechno ostatní zavřou. 

Proč se ale najednou dokážeme chovat zodpovědně, když jde o opatření proti šíření koronaviru a nedokážeme to, když jde o přírodu a klimatickou změnu? Protože hrozba je skutečná, týká se nás osobně a máme z ní strach. Ochrana životního prostředí a dopady klimatické změny na náš život jsou pro nás stále neuchopitelné, vzdálené a pořád nás dostatečně neomezují. Pořád si můžeme žít naše malé životy, jezdit na dovolenou, chodit na pivo a normálně fungovat. Nemusí to tak být pořád a podle nejnovějších studií to tak ani nebude. Měli bychom se z koronavirové karantény poučit a pamatovat si ji, až epidemie odezní a naše životy se vrátí k normálu. Dokážeme se obejít bez spousty věcí, když je to vážné. Nedokážeme se ale obejít bez vzduchu, bez vody, bez půdy a bez přírody. A také bez sebe navzájem.

FOTO: Pixabay