Když ušetří zákazník, ušetříme i my, na tom je založený úspěch energetických úspor se zárukou

Jak se psala historie energetických úspor se zárukou (EPC) v ČR? 

 Hned na začátku devadesátých let vznikla konzultační společnost SEVEn s podporou obdobné neziskové organizace z USA. Američané se zabývali projekty EPC a seznámili nás s tím, jak se to dělá. Koncept energetických služeb v Česku byl proto odrazem již vyzkoušené metody, jak zajistit účinnější využívání energie v budovách i ve firmách. V roce 1993 vznikla první firma, která projekty EPC začala realizovat. Jmenovala se EPS ČR – Energy Performance Services a byla dceřinou společností stejnojmenné americké firmy. Spolupracovali jsme celá devadesátá léta. Pomáhali jsme Američanům se založením sesterských firem na Slovensku i v Polsku, ale EPC projektům se v obou zemích v devadesátých letech úplně nedařilo.

Kdy se u nás uskutečnil první projekt EPC?

 Po roce se nám podařilo podepsat první dvě smlouvy, jednu v Masarykově nemocnici v Jilemnici a druhou s fakultní nemocnicí v Praze na Bulovce. Byl to zásadní průlom. Museli jsme se ale hodně učit, zejména jak formulovat a uzavírat smlouvy se zákazníky, aby obsahovaly naši garanci úspor a zajistily tak splácení projektu. Sice jsme tehdy víceméně zkopírovali americký právní koncept, to byla ovšem – když se na to podívám dnes – docela odvaha. Uskutečnili jsme tak vlastně první výkop energetických služeb v Česku. V Jilemnici práce probíhaly jeden rok, na Bulovce dva – byl to velký projekt, kdy jsme Bulovku připojovali na horkovod Pražské teplárenské a komplexně změnili způsob zásobování celé nemocnice teplem. Osm let trvalo splácení – garantovali jsme úspory a z těch se splácelo, EPC se osvědčilo. 

Jak se od té doby možnosti EPC vyvíjely? Přišly velké změny? 

 Pokud jde o principy, tak ty se nezměnily: za dílo, které postavíme, zcela ručíme. Zásadní principy, které byly stanoveny v první smlouvě EPC, jsou i v dnešní vzorové smlouvě, která reflektuje evropskou směrnici o energetické účinnosti a český zákon o hospodaření energií. I když samozřejmě ve smluvním rámci se změny související s legislativou odehrály. Ukázalo se ale, že už původní koncept byl zcela životaschopný. A přežil dvacet pět let, kdy přitom nastaly v energetice ohromné změny. Je zajímavé, že pokud jde o techniku, tak je dnes sice technologicky vyspělejší, účinnější, ale nejde o žádnou revoluci. Zásadní změnou však je, že se o projekt staráme poté, co ho dokončíme, tj. zajišťujeme energetický management. Když si vzpomenu, tak před čtvrtstoletím jsme to dělali bez internetu, smlouvy jsme si posílali faxem, se zákazníky jsme si po skončení prací občas telefonovali a zjišťovali, zda vše funguje jak má, případně jsme se jeli podívat. Na konci roku jsme pak vypracovali zprávu, jestli projekt opravdu dosahuje úspor tak, jak to bylo plánované. Doba se ale naprosto zrychlila, na energetickém managementu je to dobře vidět. 

Co konkrétně znamená energetická management? 

 Do objektu doslova vidíme, jsme schopni nepřetržitě monitorovat provoz. Intenzita komunikace se řádově zvýšila, máme mnohem víc informací, takže jsme jednak schopni lépe energetické hospodářství řídit, domluvit se s obsluhou, která tam pracuje, ale také jsme schopni jim na dálku poradit, když se vyskytne problém, nebo je upozornit, že něco nefunguje tak, jak má, případně, že nedělají vše tak, jak mají. Je to oboustranná komunikace, protože oni též mohou vznášet požadavky na nás, abychom něco udělali jinak, lépe nastavili probíhající procesy. Způsob řízení a monitorování je v současné době úplně někde jinde, než když jsme začínali. 



Byl obsah projektů EPC hodně rozdílný proti dnešku? 

 V prvních projektech jsme se zabývali výhradně teplem. Nikoli zateplováním, to většinou není předmětem projektů EPC. Ty se zabývají především technologií budov, výjimečně stavebními opatřeními. Jako rozumnou smluvní dobu jsme viděli 6 – 8 let, za něž se z úspor projekt zaplatil, nyní už jsme schopni se dostat třeba až na dvanáct let. Financování je dostupné a relativně levné, proto to jde. Je fakt, že v devadesátých letech to bylo pole neorané, ale zase nebyla tak silná motivace pro úspory energie – zejména teplo bylo levné, takže při snížení spotřeby nebyl finanční rozdíl tak velký. Dnešní projekty jsou už komplexní: zahrnují veškeré technologie budovy, to je samozřejmě elektřina, ale také voda. I přes technologický pokrok hodně záleží na cenách energie. Vývoj cen v posledních letech nám mnoho nepřál, byly nízké, tak se úspory dosahovaly obtížněji. Ale šlo to zvládnout. Například uvedu EPC v Národním divadle, to byl hezký projekt. Když jsme s ním v roce 2006 začínali, tak jsme počítali s růstem cen, což se ale nepotvrdilo, naopak. Když jsme loni skončili, tak třeba cena elektřiny byla na úrovni roku 2006. Přesto jsme náklady projektu dokázali zaplatit. 



Odhad cenového vývoje se přirovnává k věštění z křišťálové koule. To je přece pro EPC zcela riziková záležitost…

 Fluktuace cen je pro dlouhodobé projekty tím největším problémem. S tím se musíme rozumně vyrovnat. Proto jsme se přestali zabývat cenou, ale zabýváme se fyzikálními jednotkami. To znamená, že úspory formulujeme v kilowatthodinách, krychlových metrech plynu či vody a gigajoulech tepla. Když cena výrazně kolísá, nemůžeme to ovlivnit ani my, ani náš klient. Proto je smluvně zajištěno, že EPC projekty jsou postavené na skutečné úspoře energie ve fyzikálních jednotkách. Měříme, kolik se uspořilo a přepočítáme to na cenu, přičemž pracujeme s referenční cenou výchozího roku. Když jde cena dolů, zákazník ušetří dvakrát. Když jde nahoru, tak profituje z toho, že jsme mu snížili spotřebu, takže zaplatí méně. EPC má proto vždy pozitivní vliv na hospodaření zákazníka. Z úspor přitom musíme zaplatit všechno, jak investici, tak cenu peněz, tak cenu managementu. Do úspor se kromě kWh a kubíků započítává také úspora provozních nákladů či oprav, údržby a lidských zdrojů, to je ovšem jen minoritní částka.  

Kteří zákazníci si nejčastěji vyberou projekt EPC?

 Začali jsme ve veřejném sektoru, ale i ve velkých fabrikách, jako byla například SETUZA, tam jsme dělali jeden z největších EPC projektů v historii, šlo o technologii chlazení. Ale v oblasti energetických úspor toho udělal velmi mnoho především veřejný sektor. Něco s dotacemi, něco z vlastních zdrojů, něco prostřednictvím projektů EPC. Potenciál úspor už proto začíná být relativně omezený. Kde by se však nalezlo mnoho příležitostí, je v objektech, které patří státu. To je jedna z věcí, která se nám zatím úplně nedaří.

Proč je prosazení EPC projektů úspěšnější v komunále, než ve státním? 

 Z historie EPC je jasně vidět, že se většina projektů dělala ve městech, obcích, v krajích, ale ve státní sféře jen málo. A to jsme si mysleli, že koncept je opravdu sexy, je úžasný, investujeme své peníze, zajistíme realizaci, po předání vystavíme fakturu, jejíž splatnost je podmíněna tím, že budeme dosahovat úspor. Když se ušetří, tak je vše v pořádku, když ne, tak musíme poslat rozdíl na účet zákazníkovi – v tom je podle mne ta krása EPC. Zákazník má dlouhodobou záruku, že to, co jsme u něj udělali, mu ponese ovoce. Pro stát to však zřejmě zajímavé není, koncept EPC si neoblíbil. Ještě jsme úplně nepochopili, proč tomu tak je. Snad se to nyní podaří změnit.  

Rád mluvíte o hezkých projektech, které máte nejraději?

 To se nedá tak jednoznačně říci. Všechny projekty jsou něčím zajímavé. Z poslední doby je to například Kongresové centrum Praha, jeden z největších a nejsložitějších projektů, jaké jsme dělali. Tento objekt byl postaven pro jiný účel a jeho provoz byl neefektivní. Projekt si kladl za cíl efektivitu zvýšit, spotřeba měla klesnout o 30 procent, tedy o více než 20 milionů korun, a to opravdu není málo. Instalace opatření je hotová a předpoklady úspor se parádně plní. Modernizoval se zdroj energie – kotle, kogenerace, chlazení, vzduchotechnika, kompletně obnovilo a rozšířilo měření a regulace. Bylo třeba naladit tuto multifunkční budovu tak, aby se energie spotřebovávala jen tam, kde se zrovna něco děje. Řídicí systém máme propojený například s rezervačním systémem, regulujeme teplo, chlad i světlo podle toho, kolik je kde lidí. Sledujeme kvalitu vnitřního prostředí, k tomu pomáhají například čidla  CO2, to je nyní obecný trend. Nároky na vnitřní klima se všeobecně zvyšují a je nutné co nejpřesněji dodržovat parametry, ať již jde o teplotu či chlad, zajistit výměnu vzduchu. To klade velké nároky na řídicí systém, bez něhož by již zmíněný energetický management nefungoval.

To znamená, že využíváte chytré sítě a chytré měření, všechna ta smart řešení?

 Určitě, to je velké téma. Je ho však třeba uchopit rozumně. Instalovat smart technologie do veřejných budov tak, aby to dávalo smysl. Tedy ani nepodinvestovat, ani nepřeinvestovat. Nalezení toho optima však není jednoduché. U Kongresového centra se to povedlo, vyměnili jsme kompletně systém měření a regulace a instalovali náš řídicí software, aby uměl to, co dříve nezajišťoval. Myslím si, že je to nastavené tak, že jsme schopni zajistit kvalitu vnitřního prostředí a současně ušetřit hodně energie. 

Jak se vyrovnáváte s požadavky zákona o zadávání veřejných zakázek? 

 Byl to ze začátku problém. Nyní soutěžíme nikoli na cenu, ale na ekonomickou výhodnost, což zákon umožňuje. Zakázky se  soutěží jednacím řízením s uveřejněním, což je pro zákazníka výhodné, může s námi finální řešení diskutovat a cizelovat, tlačit přitom samozřejmě i na cenu. Podařilo se celý proces standardizovat a novely zákona v tom pomohly. Podporují soutěžení na dlouhodobost a udržitelnost projektu, nejen na nejnižší cenu. Ukazuje se, že se trefujeme do toho, jaké jsou požadavky budoucích zákazníků, kteří nechtějí jen co nejlevněji postavit, ale záleží jim na kvalitě a dlouhodobém efektu. 



Kdo se na projektu EPC v praxi podílí? 

 Firmy, které poskytují energetické služby (ESCO), se zabývají projektovým řízením a projektovým managementem. Jsou schopny navrhnout řešení, zajistit všechna povolení, zajistit projektovou dokumentaci, zorganizovat výstavbu a provádět energetický management. Samozřejmě dodavatele – především montážní kapacity - nakupují. I když se ukazuje, že mít například projekci přímo ve firmě, je výhodné. Myslím, že pokud se týká kvality dodavatelů, tak jsme s nimi nikdy neměli zásadní problém. Jak v Národním divadle, tak Kongresovém centru se dařilo přidat celou řadu opatření k původním na základě analýzy dat a získávání zkušeností z probíhajícího projektu. Když ušetří zákazník, ušetříme i my. To spolu ladí, tam není žádný konflikt. To je na EPC právě tak zajímavé.